Doprovodný panel zachycuje historický kontext holocaustu, fotografie korespondují s průběhem transportů do Terezína.

Na útržcích papírků jsou přepsány různé drobnosti, "hlášky", které odkazují k tomu, jak utkvěli (anebo i neutkvěli)perzekuovaní studenti a zejména pak jejich náhlý odchod ze školy v paměti spolužáků. (autor: Jan Jáchim)

Celkovou snahou bylo u jednotlivých studentů alespoň v konturách postihnout život před okupací a během ni (u přeživších také poválečné období). Před válkou je, vyjma toho, že chodili na tutéž reálku a někdy do stejné třídy, téměř nic nespojovalo. Teprve segregační mechanismy (odchod ze školy, nejrůznější zákazy, sestěhování s několika rodinami do jednoho bytu, zbavení majetku, deportace) jsou něčím, co jim bylo ať už z přímé osobní anebo blízké rodinné zkušenosti společné.

Studenti, kteří se ocitli v centrálním zájmu projektu Spolužáci, pocházeli z různých rodin, různého kulturního zázemí. Někteří se k judaismu tak či onak hlásili, většina se ale jeho předpisy významně neřídila a žádná rodina nebyla přísně ortodoxní. Dvě tři rodiny byli lépe zajištěné, jinak to byly průměrně ekonomicky situované domácnosti. V Plzni bydleli buď dlouhá léta, přestěhovali se z odlehlých koutů země anebo dokonce pouze dojížděli. Někde se děti odmala učili zároveň německy nebo francouzsky, měli chůvu a věnovali se „ušlechtilým studijním povinnostem“, jinde oproti tomu mohli vídat své prací tolik nezatížené rodiče častěji a pomáhat jim s drobnými živnostmi. Přestože se drtivá většina rodičů (především otců) pohybovala v obchodním sektoru, ne vždy šlo o vlastníky nebo spoluvlastníky velkoobchodů a továren, výrazně zastoupeným povoláním byl tzv. „obchodní příručí“. Z dvanácti studentů, které se podařilo objevit, pět zahynulo spolu se svými rodinami ve vyhlazovacích táborech nebo na blíže neurčených místech. Další tři, kteří rovněž prošli vyhlazovacími tábory a byli s koncem války osvobozeni, ztratili většinu příbuzných. Jedna studentka emigrovala díky dětskému záchrannému transportu Nicholase Wintona, její rodina se osvobození ve vyhlazovacím táboře nedožila. Z posledních tří, kteří pocházeli z tzv. smíšeného manželství, dva byli internováni do pracovních táborů pro židovské míšence – na rozdíl od velké části rodiny přežili. Následující tabulka ukazuje podrobnosti:

Sedm ze studentů odjelo v lednu 1942 jedním ze tří plzeňských transportů (18., 22. a 26. 1.) do Terezína. V každém z těchto transportů bylo odvezeno tisíc osob a konce války se dožilo vždy mezi šedesáti až sedmdesáti z nich. Plzeň byla mezi prvními městy, které se "dokázalo očistit od židů".