Průbeh práce na projektu Spolužáci

Obsah

• Počátky
• První fáze – archivní zdroje a výpovědi spolužáků
• Druhá fáze – Loebnerovi, Brummelovi, Lamač
• Návštěva rodiny Loebnerových
• Mystifikace
• Poznámky

Počátky

Spolužáci se začaly realizovat pod vedením Mgr. Moniky Stehlíkové a to v rámci literárního semináře (1) na Gymnáziu Plzeň. Elementární poznatek toho, kteří bývalí žáci školy zahynuli během šoa, učinili již studenti oktávy A porovnáním školních almanachů se Seznamem obětí holocaustu z Plzeňska (2). Takto byl znám osud Emila Ehrlicha, Jiřího Steina a Hany Fantové, kteří zahynuli v Osvětimi, Raasiku a Izbici. V r. 2003 navázala skupinka studentů třetího ročníku, která v kolonce náboženství ve výroční zprávě školy 1937/38 (3) zaznamenala v jednotlivých třídách celkem osm žáků "mojžíšského vyznání". Tím bylo zřejmé, že je možné pátrat po minimálně dalších pěti žácích, u nichž lze předpokládat postižení norimberskými zákony.
První kroky vedly do Archivu města Plzně, kde byly u inklinovaných tříd procházeny tzv. třídní výkazy (4). Jednak se podařilo určit zbylých pět studentů: Evu Brummelovou, Egona Löbnera, Hanuše Deimla, Hanuše Löwa a Jaroslava Kafku / Jiřího Schanzera (5) – buď na základě kolonky o náboženském vyznání (tentokrát přímo se vztahující ke konkrétnímu žákovi), či zejména v případě vyšších ročníků, kdy se tato nevyplňovala, prostým odhadem podle znění jména. Jednak byla opsána jména a soudobé adresy spolužáků (6) všech osmi dohledaných v celkem pěti třídách (tzn. zhruba 250 jmen a kontaktů při standardním počtu padesáti žáků ve třídě).

První fáze – archivní zdroje a výpovědi spolužáků

Pamětníci-spolužáci byli vzhledem k omezení Zákonem na ochranu osobních dat vyhledáváni tím nejdostupnějším způsobem – pomocí telefonního seznamu. Postupně se povedlo oslovit spolužáky Emila Ehrlicha a Jiřího Steina, jejichž třída se spolu se svými dvěma paralelními dodnes pravidelně schází. Poměrně velké zastoupení měli také spolužáci Hany Fantové, Evy Brummelové a Egona Löbnera (k nimž záhy, jak uvidíme, přibude do téže třídy ještě Mirko Lauterstein a Hana Porgesová). Pamětníci upozornili na další žáky, kteří pocházeli ze smíšeného manželství (a kteří nebyli oficiálně započítáni mezi 8 žáků mojžíšského vyznání na škole): sourozenci Arnošt a Charlotte Epsteinovi, kteří byli po matce římskými katolíky a Mirko Lauterstein – "bez vyznání". Dále si vzpomněli na Hanu Porgesovou, která školu opustila po absolvování primy v r. 1935 (její odchod se bezprostředně nevázal na uplatňování norimberských zákonů, později zahynula v Sobiboru).
Vedle oslovování pamětníků (například také přeživších tří plzeňských transportů do Terezína) pokračovala badatelská činnost: Mezi prameny Archivu města Plzně dominovaly Domovské archy (7), Sčítání lidu z r. 1921 (8), presidiální spisy Okresního úřadu a dokumenty Zcizení židovského majetku (9). Ve Státním oblastním archivu v Plzni se pomocí Policejních přihlášek (10) dala dohledat předchozí místa bydliště na území města, popřípadě i poslední adresa v jiném regionu. Přihlášky zároveň uváděly nejbližší příbuzné, jejichž ucelenější souhrn pak nabídly Židovské matriky (11) nacházející se ve Druhé badatelně Národního archivu v Praze. První badatelna poskytla asi nejvýznamnější dokumenty: Deportační kartičky (12). Mimo archivů bylo využíváno služeb Národního památkového ústavu v Plzni, Národopisného muzea Plzeňska nebo Studijní a vědecké knihovny v Plzni (13).
(Zde si dovolíme odbočku: Postup práce, který se vytvářel teprve během ní samotné a nebyl tedy předem dán, se odehrával vždy na několika frontách zároveň a je proto v zásadě nemožné jej nějak přehledně zpětně rekonstruovat. K řadě dokumentů bylo nutné se opakovaně vracet, počet žáků se do poslední chvíle rozšiřoval a o každém z nich se nám od pamětníků dostávalo jiného typu indicií, které podněcovaly další pátrání. Z toho důvodu na tomto místě uvádíme komplex stěžejních zdrojů, nikoli časovou osu jejich využití, ačkoli určitý sousled zůstal snad patrný v tom, že: práce byla započata v plzeňských archivech, přičemž bádání doplnily rozhovory s pamětníky; ve vrcholné fázi nastoupila korespondence s žijícími studenty /popřípadě jejich příbuznými/, o nichž projekt pojednává. Jen je vhodné mít na paměti, že během druhé fáze neutichly činnosti fáze první – pouze z dnešního pohledu ustoupily do pozadí novým poznáním.)

Druhá fáze – Loebnerovi, Brummelovi, Lamač

Zhruba po roce úsilí, které sestávalo z bádání a pořizování rozhovorů s pamětníky, došlo k zásadnímu průlomu. Prostřednictvím webového odkazu po zadání jména Löbner v jeho anglické transkripci byl nalezen americký vědec Egon Loebner. Přestože vyplynulo, že je již přes deset let po smrti, obdobným způsobem byla nalezena lékařka Mindy Loebnerová – jeho dcera, jak se později ukázalo. Tím se odstartovala vlna dopisování, naslouchání osobním svědectvím Egonovo dětí (mimo Mindy vychoval v USA také syny Garyho a Bena), získávání jedinečných fotografií a dokumentů.
V této době byla také přes Britskou ambasádu kontaktována paní Věra Gissing, o které se vědělo, že shromažďuje adresy ostatních "wintonových dětí". Než však stihla přezkoumat vydání kontaktu na Evu Brummelovou, podařilo se nám oslovit pana Michala Brummela, Eviny v Praze žijícího bratrance. Stalo se tak přičiněním náhody, kdy jsme na základě článku o Adolfu Loosovi v jednom architektonickém časopise, zjistili jméno současného majitele bývalé vily v Husově ulici patřící Evině tetě. Budova je nyní pronajímána veřejnoprávnímu rádiu, přes které jsme pana Brummela zkontaktovali. Získali jsme od něj mnoho fotografií a zejména poutavých dopisů, které psala Eva z Anglie domů a na které mohli její rodiče do poloviny r. 1943, kdy byli transportováni do Terezína, odpovídat. S panem Brummelem jsme se setkali několikrát a snad můžeme soudit, že jej ještě někdy uvidíme. Paní Eva nejprve Československo a pak i Českou republiku pravidelně navštěvovala, dnes jí v tom brání zdravotní stav.
Přibližně ve stejné době, kdy jsme se dovídali stále více o osudech Egona Loebnera a Evy Brummelové, kteří si mimochodem po válce párkrát napsali, jsme díky chilské ambasádě a prostřednictvím syna Miguela směli oslovit pana Hanuše Löwa, po válce přejmenovaného na Lamače. Vedli jsme s ním emailovou korespondenci "na dlouhé lokte", protože pan Lamač si v té době již užíval důchodu a do Santiaga do pracovny svého syna přijížděl jednou za pár měsíců. A tak jsme s ním bohužel nemohli navázat bližší vztah.
Mimo těchto tří kontaktů do zahraničí jsme se sešli s příbuznými Mirko Lautersteina respektive Lánského žijícími v Plzni, rodinou Hanuše Deimla bydlící v Praze, dále s bratrancem Jiřího Schanzera, za kterým jsme jeli na návštěvu do Litic nedaleko Plzně a konečně také se sestrou Arnošta Epsteina, rovněž převážně přebývající v Plzni. Ve všech případech jsme se setkali s mimořádnou ochotou, sdílností a pohostinností.

Návštěva rodiny Loebnerových

Natalie Loebnerová, Egonova vnučka studovala v Praze jeden semestr filmařství a v souvislosti s koncem tohoto období přijela širší rodina Loebnerových na návštěvu do ČR. Na jaře 2005, v době naší maturity, jsme se tak setkali nejen se všemi Egonovými dětmi, ale také s Garyho manželkou Barbarou a jejich mladší dcerou Kate (tou starší je právě Natalie) a s Mindyninými syny Alexem a Joshuou. Během asi tří dnů, které strávili v Plzni, jsme společně navštívili dům, ve kterém Egon bydlel a do něhož se nemohl vrátit ani po válce. Zajeli jsme také do obce Vlkýše, odkud pocházeli Egonovo předci. Měli jsme možnost upřesnit si informace ohledně Egonova životního příběhu, častěji jsme se ale dotýkali současných témat z dění ve světě.

Mystifikace

Při práci na projektu Spolužáci jsme se bezpochyby dopustili řady nepřesností, neúplností anebo dokonce naprostých posunů informací. K těm nejvýznamnějším (uveřejněným) omylům patří záměna identity jednoho z hledaných studentů – Hanuše Deimla – s identitou tchána jeho syna. Na letáčku, který vyšel na začátku r. 2005, uvádíme, že Hanuš odešel po válce do Izraele, kde žije dodnes. Tyto údaje se ve skutečnosti týkají Jiřího Deimla, kterého jsme se snažili kontaktovat přes izraelskou ambasádu, zatímco Hanuš Deiml byl dávno po smrti a do Izraele se snad ani nikdy nepodíval.
Druhým výrazným přehmatem je fotografie Hany Porgesové použitá v obou vydáních knihy Spolužáci. Tuto profesionální fotografii dívky s květinou jsme získali několik málo dní před prvním vydáním Spolužáků. Našli jsme ji mezi fotografiemi zahynulých účastníků plzeňských transportů, které sdružuje p. Radovan Kodera z Národního památkového ústavu v Plzni. Na druhé straně fotografie bylo tužkou vypsané jméno. Teprve nedávno jsme však zjistili, že se jedná o jinou dívku stejného jména i roku narození jako naše Hana. Tato dívka byla transportována z Prahy a zahynula s celou svou rodinou v táboře Malý Trostinec.

Poznámky

1. Literární seminář si mohou studenti zvolit jako povinně volitelný předmět pro třetí a čtvrtý ročník. Část z hodin seminářů je věnovaná tématu holocaustu tak, aby všichni studenti získali bazální povědomí o problematice. S účastí na projektech typu Spolužáci se počítá u užší skupiny studentů.
2. Dokument vytvořil Radovan Kodera pro účely vytvoření památníku obětem holocaustu z Plzeňska – Zahrady vzpomínek. Oproti Terezínské pamětní knize (ve které lze v rámci seznamu transportovaných do Terezína dohledat jméno, datum narození, datum transportu do dalšího tábora – často zároveň považované za datum úmrtí, příp. datum a místo osvobození) tu najdeme poslední bydliště a zaměstnání před transportem, transportní číslo ve všech uvedených transportech, kterými dotyčná osoba prošla a v některých případech také zvláštní poznámku odkazující např. k členství v určitém významnějším spolku (údaje se ovšem týkají pouze účastníků tří plzeňských transportů). Pan Kodera zpracoval několik typů tohoto seznamu, takže je možné vyhledávat podle jména, transportu nebo bydliště. Seznam není veřejně dostupný, ale v případě zájmu o téma jej lze zajisté individuálně získávat na adrese: prophoto@centrum.cz.
3. Výroční zpráva školy (školní almanach) vycházela každoročně až do r. 1939 a po válce opět od r. 1946. Obsahovala nejrůznější statistiky žáků, profesorů a dalších zaměstnanců. Vypovídala o kulturních akcích školy, sportovním vyžití nebo například o tématech maturitních kompozic. Z dnešního pohledu (s přihlédnutím k událostem II. světové války a jejich dopadu na některé žáky a učitele školy) se obsah poválečných vydání jeví jako příklad povrchního se hlášení k masarykovským ideálům.
   Při pátrání byl pregnantně využit almanach z r. 1937/38, který je poslední dochovaný z období před válkou. Posléze se v rámci téhož roku hledalo také v třídních výkazech v Archivu města Plzně a tím došlo k přehlédnutí Hany Porgesové, která již v této době reálku nenavštěvovala.
   
   Výhřez z výroční zprávy 1937/38 II. čsl. státní reálky v Plzni: rozložení podle náboženského vyznání žáků s uvedením jednotlivých tříd.
4.  
   Třídní výkaz Jiřího Steina. Mimo data narození, adresy a zaměstnání otce, je v poznámce uvedena změna bydliště. Žák řádně platil školné a výnosem z r. 1936 byl osvobozen z hodin náboženství.
5. Podle školního almanachu z r. 1937/38 měl do VI. C chodit jeden žák mojžíšského vyznání. Jeho jméno bylo potřeba dohledat v třídním katalogu, avšak v případě vyšších ročníků tu kolonka náboženství často zůstávala nevyplněna. Když jsme v příslušné třídě žáka nedohledali, zkusili jsme procházet další katalogy z daného školního roku s tím, že se autoři školního almanachu třeba spletli. V třídě VII. A jsme objevili Jaroslava Kafku, o němž jsme si dlouho mysleli, že by mohl být hledaným studentem. V myšlence nás podporoval také fakt, že jistý Jaroslav Kafka figuroval na Seznamu oběti holocaustu z Plzeňska (šlo o chlapce, který byl do Terezína transportován z Klatov). Později jsme se v telefonických rozhovorech s bývalými žáky třídy VI. C dostali na stopu Jiřího Schanzera. Navštívili jsme jeho bydliště v Dolní Lukavici a přes známosti na vesnici se dostali dokonce k fotografiím z měšťanské školy. Zároveň jsme díky údajům z Okresního archivu v Blovicích dohledali Jirkovo nevlastního bratrance.
6. Při kontaktování spolužáků jsme vycházeli z předpokladu, že alespoň část studentů (spíše chlapců, jejichž příjmení se nemění) třídy zůstala bydlet na stejné adrese jako v době studia. Kupodivu se takto podařilo oslovit celou řadu lidí, nicméně pátrání dále komplikovalo několik dalších věcí, které souvisejí s praxí tehdejšího studia: Žáků bylo ve škole obrovské množství a dvě třetiny obvykle dojížděli z okolí Plzně (studenti se mimo školu stýkali minimálně). Docházelo k velké cirkulaci studentů mezi školami i v rámci reálky samotné (v první polovině 30. let došlo ke sloučení I. a II. čsl. státní reálky, studenti v mnoha případech přecházeli na praktičtější obory). Žáci byly do tříd zařazováni podle náboženství – třídy A většinou zahrnovaly římské katolíky (tento moment se nám však vždy nepotvrdil).
7.  
   Domovské archy dříve sloužily za jakési "občanky pro celou rodinu". Nacházeli se v nich v podstatě totožné informace jako tzv. ohlašovacích lístcích pro nájemníky – jména všech členů rodiny a údaje o jejich narození, bydlišti (včetně předchozích adres). Navíc se tu ovšem dohledáte přímého odkazu na arch nejbližšího patrilineárního předka rodiny (archy jsou řazeny podle jména otce) nebo dat „vdavek rodičů“. Někdy je součástí informace o zařazení do transportu.
   My jsme na tento pramen narazili až v pokročilejší fázi bádání a vzhledem k jeho větším rozměrům jsme ho ani nezařadili do publikace.
8. Sčítací archy se řadily podle bydliště a vtahovaly se vždy k majiteli domu a podle příbuznosti k dalším členům rodiny. Najdeme v nich podrobně rozpracované nejen otázky bydlení (okresy, čísla popisná apod.), ale také povolání (včetně „postavení v povolání“), pochopitelně národnost a náboženské vyznání a pak například znalost čtení a psaní.
9. Mezi materiály Okresního úřadu jsme našli např. zápis výslechu s obchodníky využívajícími služeb Arnošt Epsteina st. a z dokumentů Zcizení židovského majetku bylo nejzajímavější oznámení o prodání auta panem Emilem Löbnerem (rodina již automobil nesměla vlastnit, prodán byl pod cenou a následně za něj byla nakoupena zásoba uhlí – tuto linku jsme ale znali spíše z autentického vyprávění Egona Löbnera).
10.  
    Policejní přihlášky nebo tzv. Ohlašovací lístky pro nájemníky na rozdíl od Domovských archů zahrnovaly většinou jen poslední předchozí bydliště a informovat měly právě o změně adresy. Srovnáním několika kartiček, řazených opět podle jména otce, lze rekonstruovat některé rodinné vazby. Policejní přihlášky v jedné z kolonek přímo zjišťovaly, zda je nebo není daná osoba židem. Tyto dokumenty byly také ztvrzovány podpisem a někdy razítkem Židovské náboženské obce v Plzni.
11. Matriky jsou řazeny podle obcí (je nutné znát okresní příslušnost v případě menších obcí), dále podle let a pak podle dat a to jak narození, úmrtí nebo vdavek.
12.  
    Deportační kartička Hany Porgesové: datum narození, zaměstnání, posl. adresa, registrační č., záznamy o deportaci a zkratka písaře.
13. Ve vědecké knihovně jsme v dobovém tisku hledali pozůstatky dobové atmosféry. V Adresáři velké Plzně jsme našli dokonce dvě dobové reklamy: na Ehrlichův obchod s prádlem a na koželužnu ve spolumajitelství Leo Brummela.